Radka Lomičková - Ráďa
Nejdůležitější postřehy:
Kronikářka expedice Sázava 2002
Nadšenec do historie čehokoliv
Má ráda bouřku, proseděla v ní asi dvě hodiny
Jeden z velitelů Minolovky
Dojmy z akce, vzkazy:
Růže
povídka ze dne 23.7.2002 je vzkaz hovořící sám za sebe...
Německy básník Rilke bydlel jistý čas v Paříži. Každý den, když chodil na univerzitu se svou francouzskou přítelkyní, procházel jednu velmi rušnou ulici. Na jednom rohu té ulice vídal pokaždé žebračku, která prosila chodce o almužnu. Žena seděla bez hnutí jako socha a vždycky na stejném místě s rukou nataženou a očima sklopenýma k zemi.
Rilke jí nikdy nic nedal, zatímco jeho společnice jí pokaždé něčím podarovala. Mladé francouzce to bylo divné, a tak se básníka jednou zeptala: "Proč té chudince nikdy nic nedáš?" "Měli bychom obdarovávat srdce. A né ruce." Odpověděl básník.
Dalšího dne přišel Rilke s nádhernou, čerstvě rozvitou růží. Vložil ji žebračce do ruky a chtěl odejít. A tu se stalo něco neočekávaného. Žebračka zvedla oči, pohlédla na básníka, namáhavě se zvedla ze země, uchopila jeho ruku a políbila ji. Růži přitiskla na prsa a pomalu odcházela.
Celý týden ji nikdo neviděl. Ale za osm dní znovu seděla na svém obvyklém rohu ulice. Tiše, bez hnutí jako vždycky. "Z čeho žila po celou tu dobu?" Ptala se francouzská dívka. "Z růže." Odpověděl básník.
O ruce a písku
povídka ze dne 29.7.2002. No comment...
Když se jednou třináctiletý Jirka procházel se svou maminkou po pláži, zeptal se jí: "Mami, jak to udělat, abych si udržel kamaráda, kterého jsem si konečně našel?" Maminka chvíli přemýšlela, pak se sklonila a nabrala dvě hrsti plné písku a obrátila obě dlaně vzhůru.
Jednu ruku zavřela a písek se jí sypal mezi prsty. Čím více tiskla pěst, tím více písku se sypalo pryč. Druhou ruku nechala úplně otevřenou, písek na ní zůstal všechen. Jirka se pozorně díval a pak prohlásil: "Rozumím."...
O přátelství
povídka ze dne 30.7.2002...
Ten starší se jmenoval Frank a bylo mu dvacet. Ten mladší byl Tedy a nebylo mu ještě osmnáct. Byli stále spolu, kamarádili se už od prvních školních let. Společně se rozhodli, že se nechají povolat na vojnu. Když odjížděli, slíbili rodičům, že se budou starat jeden o druhého. Měli štěstí, dostali se do stejného oddílu.
Ten oddíl byl poslán do války. Válka zuřila v písečných vlnách poustě a byla strašlivá. Nějakou dobu byli Frank a Ted chráněni letadly. Pak jednou večer přišel rozkaz proniknout na nepřátelské území. Vojáci postupovali celou noc pekelným ohněm střelby. Ráno se oddíl shromáždil v malé vesničce. Ted tam však nebyl. Frank
ho všude hledal, mezi raněnými i mezi mrtvými. Našel jeho jméno na seznamu ztracených. Ohlásil se u velitele. "Žádam vás o dovolení, abych mohl přinést svého přítele!!" hlásil. "Je to příliš nebezpečné," odpověděl mu velitel. "Ztratil jsem už tvého přítele, ztratil bych i tebe. Tam venku tě zastřelí." Frank přesto odešel.
Po několika hodinách svého přítele našel. Ted byl smrtelně raněný a svému zranění podlehl. Frank si ho naložil na záda a obrátil se k návratu. Ale jedna střela zasáhla i jeho. Podařilo se mu dostat se z posledních sil do tábora.
"Stálo za to položit život za mrtveho?" křičel na nej velitel. "Ano," zašeptal Frank, "protože dřív než Ted zemřel, řekl mi: "Franku, věděl jsem, že přijdeš."
O pampelišce
povídka ze dne 31.7.2002...
Na trávníku v městském parku se pod hřejivým jarním sluncem objevily zubaté a
silné listy pampelišek. Jedna z nich vystavila na odiv nádherný žlutý květ,
nevinný, zlatý a zářivý, jako květnový západ slunce. Po nějaké době se květ
změnil v lehoučkou kouli, ozdobenou chundelatým pápěřím, které na tenkých
nožkách vyrůstalo ze semínek tísnících se v kulatém středu.
A co se malá semínka napřemýšlela! Kolik snů jim přinesl večerní vánek, když
si první cvrčkove zkoušeli své serenády. „Kde budeme klíčit?“
„Kdo ví?“ „To ví jen vítr.“
Jednou ráno se neviditelné a silné prsty větru zmocnily lehoučké koule.
Semínka se s ním rozlétla na svých padáčcích. „Sbohem… sbohem,
“ loučila se semínka. Většina z nich dopadla na dobrou půdu záhonků a
luk, ale jedno, to nejmenší, jen kousek popolétlo a svůj krátký let skončilo v
prasklině betonového chodníku. Vítr a déšť tam nanesl trochu prachu, tak uboze málo
ve srovnání s dobrou, hutnou zemí trávníku. „Ale všechno to tu patří mně!
“ řeklo semínko. Dvakrát se nerozmýšlelo, pořádně se zavrtalo a hned se
dalo do pouštění kořínku.
Před prasklinou v betonu stála kulhavá a počmáraná lavička. Právě na ní si často
sedal jeden mladík. Vypadal utrápeně a neklidně těkal pohledem sem a tam. Srdce
mu zastíraly černé mraky a ruce měl pořád zaťaté v pěsti. Když zpozoroval, jak
si dva zubaté, jasně zelené lístečky razí cestu betonem, hořce se usmál: „
To nedokážeš! Jsi jako já!“ A zašlápl je zpátky. Ale druhý den uviděl, že
se lístky znovu zvedly a místo dvou jsou čtyři. Od toho okamžiku už od
tvrdohlavé a odvážná rostlinky nedokázal odtrhnout oči. Za několik dní vyrazil
květ. Byl jasný, žlutý, jako výkřik štěstí. Poprvé po tak dlouhé době sklíčený
mladík ucítil, že se nevole a hořkost, která ho uvnitř tížila, začíná
rozplývat. Zase zvedl hlavu a zhluboka se nadechl. Rukou sevřenou v pěst
pořádně bouchl do opěradla lavičky a vykřikl: „Ale jistě! My to dokážeme!
“ Chtělo se mu plakat i smát. Prsty pohladil žlutou hlavicku květu.
Rostliny vnímají lásku a dobrotu lidských bytostí. Pro malou a odvážnou
pampelišku bylo mladíkovo pohlazení tou nejkrásnější věci na světě.
O můře a hvězdě
povídka ze dne 21.8.2002...
Jedna malá můra s něžnou duší se zamilovala do jedné hvězdy. Svěřila se s tím své matce a
ta jí radila, aby se raději zamilovala třeba do stínidla. "Hvězdy nejsou stvořeny k tomu,
aby se k nim dalo letět. Zato k lampám se dá krásně létat." "V lampě můžeš alespoň na něčem
přistát," přidal se otec. "Když poletíš ke hvězdě, nepřistaneš na ničem." Ale můra nedala na
rady jednoho ani druhého. Každý večer, jakmile zapadlo slunce a vyšla ta hvězda, vydala se na cestu za ní.
A každé ráno, když svítalo, se vracela, nesmírně vyčerpaná a unavená marnou námahou.
Jednou si ji otec zavolal k sobě a řekl jí: "Za celé dlouhé měsíce nemáš ani kousek křidélka
popáleného a bojím se, že se nespálíš nikdy. Všichni tvoji bratři jsou už nádherně ožehnutí, protože denně
obletují pouliční lampy. A všechny tvé sestry se už krásně připálily, jak obletují lampy v domě. Dej se do toho,
ať máš taky nějakou krásnou popáleninu. Taková silná můra jako ty, a nemá znamení dospělosti."
Můra opustila otcovský dům, ale nedala se ani do obletování pouličních lamp, ani se nepustila za lampičkami v domě.
Pokračovala ve svých pokusech, aby dostihla svou vytouženou hvězdu, která byla vzdálená tisíce světelných let.
Můra ale přeci veřila, že se její hvězda jednou zachytí v nejvyšších větvích starého dubu. A tak zkoušela znovu a
znovu, noc za nocí dosáhnout své hvězdy. Přinášelo jí to radost, a i když své hvězdy nikdy nedosáhla,
žila tak až do svého pozdního věku. Rodiče, bratři i sestry byli už dávno mrtví, protože uhořeli, ještě když byli mladí.